Jací jsou Japonci? Toť není lehká otázka. Na první pohled jsou Japonci ukáznění, téměř všichni oblečeni v černém, téměř všichni s černými, ženy někdy s obarvenými tmavohnědými hlavami. Školáci mají tmavomodré uniformy s různobarevnými čepičkami, podle kterých se rozlišují jednotlivé skupiny dětí.

Před příjezdem vlaku stojí Japonci ukázněně v prostoru vymezeném červeným obdélníkem.

Po příjezdu a otevření vlaku se Japonci nahrnou dovnitř dříve než my stačíme zareagovat. V dopravních prostředcích Japonci spí, pracují na notebooku, nebo si hrají, píší SMS a promítají filmy na mobilu.

Při spánku na schodech parku stačí k podložení hlavy i láhev pití.

Japonci s oblibou mosí západní obleky.

Tohoto uniformovaného pána jsme se ptali, zda vlak jede do Nikko, on odpověděl, že ano, ale pak zjistil, že musíme přestupovat, tak nás hledal, vběhl do vagonu, aby nám řekl o přestupu. Mezitím se vlak rozjel a on musel jet stanici s námi. To by se v Čechách nestalo.

Odvrácená tvář Tokya.

Velké děti chodí v tmavých uniformách,                   malé děti chodí ve světlých uniformách.

Na výletě jsou děti oblečené neformálně, nezbytné čepice k rozlišení ale nechybí.

Oběd na výletě - u každého stolku je učitelka s šesti dětmi, všichni si jedí svoje obento.

Protiklady v Yasukuni.

Mnoho Japonců chodí s maskami. Prý protože jsou nakažení a nebo se nechtějí nakazit.

V Tokyjských ulicích i na jiných místech v Japonsku jsme často potkávali sportovce.

V poslední době se golf stává v Japonsku stále populárnějším sportem.

Tichá vzpoura japonských školáků. Když musí mít uniformy, mají alespoň různobarevné batohy a desky na sešity (vlevo sedí turista).

První pohled na Japonce byl naštěstí jednostranný. Nejsou to roboti, japonské děti žijí.